Jak se z rozumně nastaveného 2%-ního inflačního cíle stalo asociální zvěrstvo

Dosažení dvouprocentního inflačního cíle se dnes používá jako dogmatický argument pro restriktivní měnovou politiku. Musíme zvyšovat sazby, abychom dosáhli cíle. Tečka. Jakoby inflace 2% byla ultimátní dobro, o kterém nelze nijak pochybovat. Tento cíl byl nastaven v roce 2010. Co když ale v mezidobí došlo k podstatným okolnostem (např. k intervencím), které správné nastavení inflačního cíle ovlivnily?

Vztah prosperity a inflace

Nejčastěji zmiňovaným argumentem pro restriktivní politiku je ekonomická prosperita. Proč by ale inflace 2,5% měla znamenat armagedon a 2% ráj na zemi? A pokud rozdíl v prosperitě je, tak jak velký? Nejlepší vědeckou studií, která se tomuto tématu cíleně věnuje, je asi práce ekonomů Khana a Eggoha "On the Nonlinear Relationship between Inflation and Economic Growth" (celý text zde). Na reálných historických datech 102 zemí modelují, jak velká inflace je  pro růst HDP optimální. Tento vztah navíc analyzují odděleně pro rozdílné skupiny zemí dle výše příjmů na obyvatele.

Pro nejvyspělejší země s nejvyššími příjmy (sem bych ČR asi stěží zařadil) vyšla jako optimální hodnota inflace 3,4%. Do dosažení této hodnoty je vliv inflace buď neutrální nebo dokonce mírně pozitivní. Teprve poté začne inflace působit negativně a to nijak dramaticky.

Pro rozvíjející se země konvergující k těm nejvyspělejším s vyššími středními příjmy pak hodnota optimální inflace vyšla dokonce 10%. Pro skupiny s příjmy nižšími pak optimální inflace vyšla ještě vyšší. Tím nechci nabádat k posunutí cíle na 10%. Jen chci vyvrátit argument, že současná inflace 3,6% by mohla podrývat růst a jediná správná hodnota jsou procenta dvě. Tento cíl vznikl v jiné době za jiných podmínek a obhajovat ho jako jediný správný pro zachování růstu je nepodložený názor popírající fakta. Čistě z hlediska vztahu inflace a růstu HDP je 3,6%-ní inflace lepší než 2%-ní.

Vztah inflace a redistribuce bohatství ve společnosti

Druhým aspektem ovlivňujícím správné nastavení cíle je přerozdělování bohatství mezi dlužníky a věřiteli. Lépe řečeno mezi subjekty s dlouhými a krátkými korunovými pozicemi. Kdo má pozici dlouhou jako např. pověstný důchodce s vlastními úsporami, tak na vyšší inflaci tratí. Na druhé straně je např. rodina s hypotečním úvěrem nebo podnikatel s provozním úvěrem. Pokud je hodnota jejich úvěru větší než jejich finanční majetek, tak mají celkovou pozici krátkou a na vyšší inflaci vydělají. Bez vlivu intervencí by rozdělení subjektů vypadalo zhruba takto:

"Na inflaci tratící " (dlouhé CZK pozice)   X      "Na inflaci vydělávající" (krátké CZK pozice)
Domácnosti s úsporami 2,6 bln. CZK                  Domácnosti s úvěry 1,5 bln. CZK
                                                                              Podniky s úvěry 1,1 bln. CZK

Řádově podobně (na biliony CZK) vypadalo rozdělení i v roce 2010, kdy byl inflační cíl stanoven. A poměrně přísný 2%-ní inflační cíl dává smysl. Obě skupiny jsou vyvážené a pokud nějaká z nich na aktuálním stavu tratí, tak je to vyváženo ziskem skupiny druhé.

Intervence s tímto uspořádáním ale zásadním způsobem zamíchaly. Skupinu s dlouhými CZK pozicemi rozšířili spekulanti v objemu 2,1 bln. CZK. Ve stejném objemu vznikla krátká pozice ČNB  (detaly vzniku pozic zde). Výsledné rozdělení bude následující:

"Na inflaci tratící " (dlouhé CZK pozice)   X      "Na inflaci vydělávající" (krátké CZK pozice)
Domácnosti s úsporami 2,6 bln. CZK                  Domácnosti s úvěry 1,5 bln. CZK
Intervenční spekulanti   2,1 bln. CZK                  Podniky s úvěry 1,1 bln. CZK

                                                                             ČNB (=všechny domácnosti) 2,1 bln. CZK

Domácnost s malými úsporami sice na první pohled zase na přísnější měnové politice vydělá, ale její zisk je vykoupen ztrátou zprostředkovanou ČNB. Čím bohatší domácnost, tím méně ji bude ztráta ČNB zajímat. Bod zlomu je zhruba 210.000 CZK na osobu (2,1 bln. CZK/10 mil. obyvatel). Ve finále tak na přísné měnové politice vydělají pouze spekulanti a bohatší část domácností. Proč zrovna jejich zájmy chce ČNB na úkor všech ostatních hájit je mi záhadou.

Zdroj:

Jude, Eggoh & Khan, Muhammad. (2014). On the Nonlinear Relationship between Inflation and Economic Growth. Research in Economics. 68. 10.1016/j.rie.2014.01.001. 

Hledání dobra a zla v měnové politice a způsobu konvergence.

Celý blog uvedu odstavcem z rozhovoru guvernéra Jiřího Rusnoka pro server Aktuálně.cz (celý text zde ):

" Co je zajímavé, že se asi trochu změnil náš model konvergence, tedy přibližování Západu. Před krizí jsme se přibližovali prostřednictvím posilování koruny. Teď skrze vyšší růst cen a mezd. Je samozřejmě na velkou akademickou debatu, co je lepší, a ani to nemůže mít jednoznačný závěr. ..."

Veškeré texty budou mým příspěvkem do zmíněné akademické debaty, která by probíhat měla, ale já ji zatím nezaznamenal. Pokusím se vysvětlit, že k závěru, který způsob konvergence je dnes pro nás lepší, dojít lze. A že na tento závěr mají podstatný vliv proběhlé intervence a  s nimi spojené finanční toky.

Z citovaných formulací mám pocit, jako by je formuloval nestranný pozorovatel, jenž si všiml nějaké zajímavosti. Model konvergence "SE" ale nezměnil sám od sebe v důsledku krize. Tuto změnu zařídila bankovní rada.  Je přímým důsledkem změny v měnové politice. Restriktivní politika vedla ke konvergenci kurzové. Její razantní uvolnění pak vedlo k růstu mezd a cen.

Otázka, "co je lepší", je tak především otázkou pro bankovní radu. To její členové jsou hybnou silou celého procesu a je s podivem, že nemají názor na to, zda volí cestu lepší nebo horší. Akademická obec může přispět pouze názorem, Konvergenční cestu ale nastaví bankovní rada svými rozhodnutími.

Na závěr s tématem nesouvisející rada pro jachtaře. Kormidelníkovi se hodí znát souvislosti mezi otáčením kormidla a směrem plavby. Kormidelníkovi neuškodí ani znalost, zda loď pluje správným směrem.

Co mají společného soláry a repo ČNB ?

Zní to jako začátek nějakého kameňáku. Taky že je. Co by mohl mít český solární průšvih společného s repo sazbou ČNB?  Intervenčním investorům do koruny se o dobrou náladu postarali včera 4 dobří lidé, kteří rozhodli o navýšení repooperačního penězovodu o dalších 5 miliard na současných 47 mld. Kč (2,25% x 2100 = 47). A nás ostatní,  co to ve finále zaplatíme, zkusím pobavit aspoň anekdotami.

Co mají společného žena a hurikán? /přicházejí divocí a vlhcí, při odchodu s sebou berou dům a auto/

Co mají společného soláry a repo ČNB ?

1. Na první pohled dobrý úmysl

Soláry: Výhodnější sazbou odkupu solární elektřiny motivujeme investory k solárním investicím a snížíme tak emise.

ČNB: Výhodnější (=vyšší) repo sazbou motivujeme investory k investicím do koruny, ta tak posílí a pomůže snížit inflaci.

Všechno výše zmíněné platí. Ďábel se zde skrývá v detailech, které v textu nejsou uvedeny.

Neřeší se zde, jak velké snížení bude (emise/inflace) a jak velký transfer veřejných peněz představuje nevinné spojení „Výhodnější sazba“.

2. Transfery v řádech stovek miliard korun aneb kvantifikace „Výhodnější sazby“.

Soláry: Desítky miliard korun ročně po dobu 20 let.

ČNB: Aktuálně 59 miliard ročně (!) celkem, z toho 47 miliard čistě spekulantům.Takto velký transfer je přímý důsledek intervencí (podrobnosti zde) . Dnešní objem repo obchodů je 2,6 bilionu CZK, v roce 2012 se jednalo o 0,5 bilionu korun. Nárůst na pětinásobek nejsou úspory občanů nebo firem, jedná se pouze a výhradně o spekulantské peníze emitované v rámci intervencí.

3. Profitující osoby – ti nejbohatší z bohatých

Soláry: Solární baroni.

ČNB : Konkrétní jména znát nepotřebujeme. Stačí si uvědomit, že se bavíme o transakcích v objemu 2100 miliard CZK. K takovému objemu mají přístup pouze globální finanční instituce, velké firmy, případně individuální spekulanti z řad nejbohatších lidí planety typu Gordona Gekka (film Wall Street) nebo Vlka z Wall Streetu.

4. Strašení katastrofickými důsledky případné alternativy

Soláry: Zničení planety v důsledku znečištění.

ČNB: (Hyper) inflace a s ní spojená ekonomická pohroma.

V obou případech je snadné strašit případnou katastrofou. Ďábel se opět skrývá v detailu a to konkrétně v kvantifikaci. Pro záchranu planety je podstatný rozdíl, zda se nám podaří snížit znečištění o 99,99% nebo o 0,01% jako v případě českých solárů. Stejné je to i v případě inflace. Pod hrozbou inflace si představíme katastrofickou inflaci jako ve Venezuele nebo v Zimbabwe. Případné rozdíly v inflaci bychom ale ve skutečnosti měřili v desetinách procent, hyperinflace nám v žádném případě nehrozí. Přesné číslo možná stanovit nelze, nemáme ani odhad. 

5. Zdánlivě zanedbatelná cena

Soláry: 12 Kč/kWh

ČNB: 2% 

Jak dvanáct korun, tak i dvě procenta vypadají naprosto nevinně. Teprve pronásobením sazby s objemem a dobou trvání získáme skutečnou cenu a ta je v řádech stovek miliard. Repo sazba není nějaká referenční sazba namalovaná na zdi, jsou za ní reálné finanční toky z ČNB.

6. Kontext celkového hodnocení

Soláry: Neutrálně znějící věta “Výhodnější sazba motivovala investory k solárním investicím, jež přispěly ke snížení emisí “ znamenala „Ročně platíme desítky miliard korun solárním baronům a emise se snížily jen zanedbatelně“. Obě věty jsou pravdivé. Teprve až po prozření, co vlastně první věta znamená, došlo ke zrušení „Výhodnější sazby“.

ČNB: V médiích běžně používaná neutrálně znějící věta „Výhodnější sazba motivuje k investicím do koruny a tlumí inflaci“ ve skutečnosti znamená „Platíme 47 miliard korun ročně spekulantům za zanedbatelné snížení inflace“. I zde jsou obě věty pravdivé, prozření jsme se zatím nedočkali a „Výhodnější sazba“ je stále výhodnější a výhodnější...

A na závěr jedna kontrolní otázka: co mají společného repo a e-shop na dálniční známky? /Vždy je lepší vědět KOLIK a ZA CO platíme/

Máte pravdu, k popukání to není.